Setkání se šimpanzi v jejich přirozeném prostředí se řadí mezi životní zážitky.
Návštěvníci ugandského lesa Budongo mohou nyní nejen strávit celý den s divokými šimpanzi, ale mohou hrát zásadní roli při ochraně jejich budoucnosti. Při čtení tohoto článku zjistěte, jak můžete i vy při své návštěvě něco změnit…
Moje setkání se šimpanzi v lese Budongo
Opatrně jsem vykročil vpřed a listí se mi otřelo o ramena. Už jsem dávno přestal kontrolovat každý lístek, jestli tam nejsou brouci, pavouci a mravenci, ale srdce mi i tak bušilo. Po dvou hodinách pochodu hustým lesem Budongo jsem už byl dost zpocený. Poslouchal jsem tak napjatě, že pokaždé, když mi pod nemotornýma nohama praskla větvička, ucukl jsem jako po výstřelu. Utřel jsem pot z očí a znovu jsem naslouchal. Sametově zelené lesy africké Albertine Rift jsem prozkoumával už tolikrát, abych věděl, že musím být trpělivý – nechtěl jsem aby naše pátrání bylo nakonec bezvýsledné.
Konečně, odněkud z hloubi skládačky výhonků, větví a kmenů, to přišlo: houkání a hluboké mručení, které se proměnilo na pronikavé ječení. Ještě jsem nic neviděl, ale byli jsme velmi blízko.
Pokud jste zvíře žijící v džungli tak husté, jako jsou lesy Budongo na hranicích chráněné oblasti Murchison Falls, pomůže vám, když budete moci komunikovat s přáteli, příbuznými a soupeři, kteří nejsou v dohledu. Každý šimpanz má svůj vlastní hlas a tón, které zasvěcení poznají, a používá je k prosazení dominance, sdělení místa nebo oznámení vzrušujícího objevu, jako je fíkovník plný ovoce.
Byl jsem zde, hluboko v lese Budongo, na setkání s divokými šimpanzy, vzácné příležitosti pro všechny cestovatele, během které jsem mohl zůstat v lese v jejich blízkosti od úsvitu až do soumraku. Normálně je váš čas vyhrazený na setkání s habituovanými šimpanzi omezen na jednu hodinu, ale aktivita, kterou jsem já podnikal, slibovala něco zajímavějšího. Naším cílem bylo setkat se a pozorovat šimpanzi, kteří ještě neztratili přirozený strach z lidí. Jakmile si titi šimpanzi plně zvyknou na lidské návštěvníky, mohou se časem stát novými vyslanci svého druhu.
Můj průvodce, Samuel Adue si rychle poznamenal nějaké terénní poznámky. „Pojďme!“ zašeptal. Možná, že náš první pohled na jednoho ze šimpanzů v lese Budongo byl jen pár okamžiků od nás.
V žáru noci
Mohu usnout kdekoli, ale večer před túrou a plánovaným setkáním s divokými šimpanzi mi to docela trvalo. Bydlel jsem v Budongo Eco Lodge, v nedaleké skromné, ale pohodlné lodgi s jednoduchými dřevěnými chatkami, solární energií, kompostovacími toaletami a hlavní budovou s přírodním informačním centrem. Noční obyvatelé lesa rádi dávají pocítit svou přítomnost. Jakmile padla tma, vzduch začal pulsovat skřípěním, zvoněním a cvrlikáním cikád, žab a primátů. Nejhlasitější ze všech byli damani stromoví, mazlivě vyhlížející savci, kteří se rádi sluní na skalních útvarech v jižní Africe.
Konečně kakofonie pominula, ale klid měl jen krátké trvání. S rachotem se strhla bouře. Když mi na střechu bubnoval déšť, myslel jsem na šimpanze, jak jsou zalezlí do jejich stromových hnízd, a přemýšlel jsem, jak se jim daří.
Těsně před úsvitem mě probudily jejich první hovory. Vyškrábal jsem se na nohy, otevřel jsem dveře na verandu a dovnitř se vplížil chladivý vlhký ranní vzduch. Rychle jsem vyklepal vycházkové boty, abych zkontroloval pavouky, a zastrčil si kalhoty do ponožek. Brzy, poháněný „rolexem“ (slanou omeletou se zábalem z čapati, což je ugandská odpověď na kompletní anglickou snídani), jsem byl na cestě.
„Připraven k akci?“ řekl Sam a s úsměvem mě vedl do lesa vstříc kýženému setkání se šimpanzi. Jako terénní asistent na Budongo Conservation Field Station jsou procházky přírodou jednou z vašich pravidelných povinností, vysvětlil, přičemž návštěvníci se buď zaměří na botaniku, nebo na ptáky. Budongo je bohaté biologickou rozmanitostí, je známé svými nádhernými mahagony a fíkovníky a bylo zde pozorováno přes 350 druhů ptáků. Většina cestovatelů má ale stejně v úmyslu vidět nejcharismatičtější obyvatele lesa, divoké šimpanze.
Zeptal jsem se Sama, jestli mu jeho práce připadá unavující. „Vlastně ne,“ řekl. „Předtím jsem byl u policie v Kampale.“ Strávil jsem šest hodin v kuse na nohou. Raději bych se každý den procházel po lese.“ „Takže jsi opustil městskou džungli kvůli… džungli?“ Přemýšlel jsem. „Přesně tak! Nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal…“
Úsvit šimpanzů
V podivném zvratu událostí to byli dřevorubci ve 20. století, kteří neúmyslně vytvořili prostředí, které umožňuje 600 až 700 šimpanzům v Budongo prosperovat. Budongo bylo zdrojem velké části ugandského tvrdého dřeva, které britští obchodníci se dřevem dodávali do Evropy během 50. a 60. let. Jakmile zmizely nejmocnější stromy, rychle rostoucí druhy zaplnily mezery a zvýšily rozmanitost ovoce a listů, které šimpanzi mohli jíst.
Štěstí šimpanzů však netrvalo dlouho. V 80. letech 20. století bylo stále více z nich odchyceno pašeráky nebo utrpělo zranění v pastích určených pro kalousy.
Britský antropolog Vernon Reynolds v naději, že přítomnost terénních výzkumníků by mohla pomoci odradit pytláky, navrhl, že podobně jako Kibale v Ugandě a v pohoří Mahale a parku Gombe Stream v Tanzanii by i Budongo mělo mít svou vlastní výzkumnou základnu. V roce 1990 založil Budongo Conservation Field Station a myšlenka na ekoturistický projekt s pozitivním dopadem na život šimpanzů a jejich přirozeného prostředí dostala konkrétní podobu.
Vybral Kaniyo Pabidi na severovýchodě rezervace jako zvláště dobré místo pro návštěvníky. Má výhodnou polohu na trase k vodopádům Murchison Falls a je dobře obdařeno stromy které mají šimpanzi rádi. Na rozdíl od parku Kibale, přední ugandské destinace pro pozorování šimpanzů, zde nejsou žádní pralesní sloni, se kterými bychom se mohli potýkat, a zároveň je terén dostatečně plochý, aby byla turistika nenáročné a dostupná i méně zdatným jedincům.
Zaměstnanci rezervace se více než deset let věnují prořezání tras a přivykání šimpanzů na lidskou přítomnost, takže nyní, na dopolední nebo odpolední procházce s průvodcem, která trvá celkem dvě až čtyři hodiny, máte skvělou šanci najít šimpanze u užít si je na jednu hodinu pro sebe.
Projekt ekoturistiky Budongo si klade za cíl podporovat ochranu přírody a zároveň minimalizovat pravděpodobnost narušení chování šimpanzů nebo přenosu infekcí. Lidské nemoci, jako je třeba i nachlazení, se jinde ukázaly jako fatální pro divoké šimpanze, takže skupiny jsou zde přísně omezeny a každý, kdo vykazuje známky nachlazení nebo jiného nemocnění, nebude vpuštěn.
Ukázalo se to tak úspěšné, že odborníci na šimpanze nyní přivykají na návštěvníky další rodinu šimpanzů s pomocí platících dobrovolníků, jako jsem já.
Za malý okamžik setkání se šimpanzi
Byli jsme stále blíž. Abych uklidnil své nervy, pokusil jsem se vyvolat všechna slova, která jsem znal pro zelenou barvu: smaragdová, zelená, a další už mně nenapadaly…
„Zaútočí někdy?“ Zeptal jsem se. Samozřejmě jsem myslel na divoké šimpanze. „Někdy,“ zašeptal Sam a já cítil, jak se mi neúmyslně rozšířily oči. „Ale než si na nás zvyknou, je mnohem pravděpodobnější, že utečou, než aby na nás zaútočili. Než se v přítomnosti lidí uvolní a začnou se chovat přirozeně, může to trvat až 15 let. „Zdá se, že si neuvědomují, že jsou mnohem silnější než my… Kdyby to věděli,“ dodal po chvíli přemýšlení, „měli bychom potíže.“
Je těžké překonat vzrušení a uspokojení z pěšího sledování zvířat – zvláště těch, která jen zřídka vidí lidi. Právě když jsem o tom všem uvažoval, bylo to tam – záblesk svalnatého ramene pokrytého černými chlupy. Spleť větví nám ale stále ještě omezovala výhled.
„Za pár let se možná budeme moci více přiblížit i k této rodině,“ vysvětlil Sam. „I tak se ale budeme snažit zůstat vždy minimálně sedm metrů daleko.“ To je naše pravidlo. Uvědom si, že i šimpanzi mají své osobní zóny.“
Blízké setkání se šimpanzi
Než jsme se nadáli, šimpanz a jeho společníci zmizeli v lese. „Nebudeme se pokoušet je následovat,“ řekl Sam. Pohybují se jako blesk. Máme ale štěstí. Někteří z už habituovaných (navyklých) šimpanzů jsou docela blízko. Pojď se podívat.“
Opět jsme se nechali vést ušima, sledovali jsme jásavé houkání a dunění dlaní. Najednou se všude kolem nás rozprostřelo vzrušení a energie života šimpanzů. Šimpanzi začali objevovat na stromech a ve stínech pod nimi. Někteří hbitě skákali po větvích nebo šplhali po liánách; jiní prostě zírali do zeleného baldachýnu větví a listí moudrýma hnědýma očima.
Samice a její dcery žvýkaly a nijak si nás nevšímaly, zatímco trio mladých samců se nad nimi houpalo a vrhalo na nás zvědavé pohledy.
„Když stojíš pod stromem plným šimpanzů, musíš dávat pozor,“ řekl Sam. Jak se každá scéna odehrávala, Sam dodával aktualizace s nádechem komentátora reality TV. „Opice Kolobus! Zkusí ji ulovit?“ řekl před jedním neúspěšným pokusem o úlovek.
„Trhá listí – zve ji, aby se pářila,“ zašeptal, když se v dohledu alfa samce objevila samice. Výsledný rozruch byl slyšet na půli cesty do Kampaly 🙂
Uvědomil jsem si, že můj strach ustoupil fascinaci, a najednou mě napadlo, kdo si na koho zvyká. Ale nebyla to jen cílená setkání, která mě měnila. Byla to i radost z dlouhého, napínavého hledání, zahaleného do lesního listového přítmí s ptačím zpěvem, které mě lákaly dál.
Budongo Forest
Přírodní lesní rezervace Bugongo Forest je nádherná rezervace, která se nachází v blízkosti jezera Albert a hluboko v národním parku Murchison Falls. Má více než 600 šimpanzů a rustikální ekologickou chatu s napojením na výzkumnou stanici.
Terén je poměrně rovinatý a turisté zde mohou vyrazit buď na půl dne a hodinu pozorovat habituovanou (na lidi navyklou) skupinu šimpanzů. Nebo mohou vyrazit mimo sezónu (leden–červen a říjen–prosinec) mohou strávit v lese celý den.
Je to vynikající zážitek, i když je les hustší než Kibale, takže fotografování je zde náročnější.
I vy můžete vyrazit na putování za šimpanzi v rezervaci Budongo Forest
V případě zájmu o podobný unikátní zážitek se můžete podívat na podrobnější informace na naší stránce Trek za šimpanzi.
S organizací celého zájezdu vám rádi poradíme. Putování za šimpanzi můžete kombinovat s dalšími aktivitami v Ugandě, jako je například návštěva nosorožců v Ziwa Rhino Sanctuary, trek za horskými gorilami, treky v pohoří Rwenzori, návštěva Murchisonových vodopádů, plavba po kanálu Kazinga, výstup na některý z vulkánů v parku Mgahinga nebo safari v dalších národních parcích Ugandy. Za jednodenní nebo několikadenní prohlídku stojí i hlavní město Kampala.
Těšíme se na další milovníky dobrodružství a exotiky z České a Slovenské republiky.